Wallie: Tvrdá rána o zeď základů skateboardingu

Kdybychom chtěli dělat tricktip na wallie, vypadal by asi takhle jednoduše: „Nabourej do zdi a čekej, co se stane.“ A pro kuráž bychom vám doporučili zajít si předtím na pivo. Nebo něco ostřejšího. Ale kde se wallie vzalo? Kdo začal narážet do zdi v Americe jako první, kdo tenhle manévr přitáhl na českou skejtovou scénu a co má třeba takovej Marek Kocák nebo Ivo Prášek na wallie nejradši?

Kronika skateboardingu On a Day with No Waves od Raphaëla Zarky přisuzuje invenci streetovýho wallie a wallridu skejtrům východního pobřeží: „Wallie a wallride jsou reprezentativním prvkem skateboardingu východního pobřeží, který značí důležitý moment v evoluci skateboardingu.“ Na východním pobřeží měli totiž lepší smysl pro využívání nejrůznějších přirozenejch terénů, na nichž by skejtra na západě, v prosluněný Kalifornii, ani nenapadlo jezdit.

Jako moment, kterej do skateboadingu přinesl pouliční wallride (tzn. bez rádiusu) a wallie, označuje Zarka rok 1996, kdy vyšlo Welcome to Hell od Toy Machine. Ale wallie, sice ne o kolmou zeď, jsme mohli vidět už od Marka Gonzalese v jeho partu na Blind Video Days z roku 1991 nebo ještě před ním Tommy Guerrero. Otázku, kdo první udělal wallie a wallride, není v našich silách vyřešit. Shodneme se ale na tom, že jde pravděpodobně o výsadu skateboardingu východního pobřeží a že o největší popularizaci se zasloužilo Welcome to Hell, kde Donny Barley pozvedl wallie, wallride a pole jam na úplně jinej level.

Nová vlna po Welcome to Hell v čele s Donnym Barleym, Mikem Maldonadem, Brianem Andersonem, Edem Templetonem a Jamiem Thomasem do popředí dostává zas jednoduchej pocit radosti ze skejtování a ježdění tak rychle, jak jen to je možný. Mimochodem, jako pomyslnej protipól k Welcome to Hell vychází v roce 1996 taky přelomový video Mouse od Girl, který zas vyzdvihuje technickej skateboarding.

Synonymem pro wallie na evropským kontinentu je Pontus Alv. Tenhle švédskej skejtr pořádal taky v roce 2012 Wallie World Cup v Berlíně. Ve finále Pontuse porazil Denis Busenitz a nastolil tak v červnu loňskýho roku laťku světovýho wallie na 115 cm. Ani ne za půl roku se pod patronací Pontusový firmy Polar Skate Co. uskutečnil národní wallie cup v Kanadě. J. F. Tallion překonal nastavovanou bariéru o výšce 118,5 cm a nadiktoval tak další světovej rekord.

K nám se wallie dostalo někdy v půlce devadesátejch let díky Petrovi Löwymu, kterej tenhle prvek přitáhl do českýho skateboardingu z Ameriky. „Na jedněch závodech se furt snažil narážet do různejch překážek, sem si říkal, že se asi zbláznil, hehe. Myslim, že to byl Den pro Jakuba nebo Den pro Šnajcka. No a Petr říkal, že tenhle trik je strašnej hit a že to ve Státech všichni dělaj,“ vzpomíná stará páka David „Koza“ Klos. U piva se ale na chvilku zamyslí a říká: „Ale když takhle vzpomínám, první kontakt se zdí sem viděl u Martin Lejše, když wallridoval šedý zdi na Stalinu. Což je dost podobnej manévr. První klasický wallie sem vídával dělat Příbu a Láďu Čiháka taky na Stalinu, přes roh šedý zdi, jak ho teď děláte i vy kluci z Lógr gangu a spousta dalších.“ 

Jak jsem už psal, o popularizaci zednickejch manévrů se hodně zasloužil Donny Barley svým profilem na Welcome to Hell. To bylo taky impulsem pro to, aby se Koza wallie naučil. To bylo o rok později, co zmiňovanej snímek od Toy Machine vyšel: „Jestli si dobře vzpomínám, tak na druhej Mysticcup přijel Donny Barley a pár dalších Amíků, a točili po Praze takovej televizní skateboardovej shot, kde byly záběry jak ze závodů, tak ze streetu. V tom shotu měl sérku na Stalinu, kde dělal právě wallie přes výše zmíněnej stalinskej růžek. No a tam sem se ho naučil pak taky. Když si to osvojíš, tak to pak jde udělat skoro všude.“

„Wallie a wallride sem poprvý viděl už jako malej špunt, kdy sem dostal nějakou knížku o skateboardingu, kde byl snad Gonz, nebo to mohl bejt úplně někdo jinej, protože je to hrozně dávno a matně si už vzpomínám. Chvíli jsem podle ty předlohy zkoušel narážet do zdi s rybou a po čase si řekl, že to není sport pro mě a začal jsem jezdit na horským kole,“ popisuje svůj první kontakt v životě s walliečkem Marek Kocák. Kočka wallie zkoušel poprvý kdesi v Brně, ale podle jeho slov to dřív uměl jeho nerozlučnej fellák Honza Roušál ejkejej Sádra. „Rozjel jsem se rychleji proti stěně a věřil tomu, šlo to hned, jen jsem uvolnil nohy,“ vzpomíná na začátky s walliem bazénář Ivo Prášek. Tibor Nemeš to měl u prvního walliečka podobně: „Zkoušel jsem nabourat do zdi a jednou to vyšlo. A od tý doby nabourávám do zdi pořád a rád.“

Všichni se pak taky shodneme, že wallie je neskutečně citová záležitost. „Na walliečku je super ten pocit, když ho uděláš. Takovej pocit nemám u žádnýho jinýho triku... Mám ho rád hlavně proto, že jde udělat skoro všude. Třeba když jedeš nalitej s kámošema street někdy v noci a potkáš takový ty betonový zábrany u silnice. To je pak výzva, kdo si nedá hroznou. LÓGR ví,“ vzpomíná Tibor na noční eskapády a dopíjí pivo. Kočka zas hodnotí využití manévru v sérkách: „Wallie je dobrý, když seš línej na něco skákat nebo nevíš, co chceš udělat, nebo to na poslední chvíli zapomeneš, tak narazíš do čekohokoliv, co je před tebou a ono tě to samo kopne. Nejvíc mě na tom baví asi ten kontakt s překážkou z kolmý strany. Ten pocit.“ A Ivoš zakončuje naši debatu o nabourávání do zdi citátem jak z románu: „Nejlepší je ten intenzivní kontakt s deskou ve chvíli, kdy narazíš o stěnu, v tu chvíli skejtuješ!“